Ekologická ekonomie podle Nadi Johanisové – část druhá

Co všechno je ještě špatně s „neoliberální ekonomií”

Kde jsme v prvním díle skončili, tam nyní navážeme.

V levé části politického spektra se uhnízdilo několik dalších memů, na které doktorka Johanisová ve své knize naráží a stojí tedy za to se s nimi vypořádat. Bude se jednat o negativní externality, nesouměřitelnost hodnot, homo economica (ano, už zase), utilitarismus v ekonomii, rozlišení needs a wants a nakonec se podíváme na závěrečnou pasáž knihy, kde přijde na přetřes tragédie obecní pastviny.

Negativní externality

Johanisová píše:

„Vraťme se k obecnější otázce internalizace externalit a vazby environmentální ekonomie na neoklasický ekonomický diskurs. Na začátku podkapitoly 3.1. jsme zmínili Hilla a Myatta (2010) a jejich názor (i názor Joan Robinson), že tzv. externality nejsou čímsi externím, vedlejším, ale že naopak díky své všudypřítomnosti zasluhují centrální místo v ekonomické analýze. Tématem externalit se již v padesátých letech podrobně zabýval institucionální ekonom K. William Kapp (1971) a dospěl ke stejnému názoru: Environmentální problémy nelze marginalizovat nálepkou ‚externalita’.“

Pomiňme to, že Johanisová zase jednou prozrazuje poněkud nedostatečný přehled mimo heterodoxní ekonomii, když opomíjí příspěvek Arthura Pigoua, který se externalitami zabýval dávno před Kappem. Důležitější je zde zmatení stran toho, co tento pojem znamená a na co odkazuje.

Pokud by ekonomové považovali externality za jaksi vedlejší nebo málo podstatné, ležící mimo oblast zájmu či mimo systém, bylo by obtížné vysvětlit, proč se jimi vůbec zabývají, proč tento pojem existuje, proč se externalitám tolik ekonomů věnuje a na všech ekonomických fakultách se o nich učí.

Název externalita totiž nic takového neznamená. Odkazuje k faktu, že náklady (nebo přínosy) dané činnosti jsou vnější pro jednajícího člověka, firmu či domácnost. To je velmi zásadní rozdíl oproti nákladům internalizovaným. Jednak proto, že nakolik jednající subjekt sleduje svůj úzce definovaný vlastní zájem – což všichni do nějaké míry činíme – bude mít tendenci tyto vnější náklady podceňovat. I kdyby se ale jednalo o zcela altruistického anděla, jelikož sám náklady své činnosti nepociťuje, nemusí si jich ani být vědom, či může mít problém odhadnout jejich dopad. A to má na ekonomickou analýzu zcela zásadní vliv. Nejedná se o žádnou „marginalizaci“, nýbrž pouze reflexi skutečnosti, že v prostředí externalit čelí jednající subjekty odlišným incentivám.

Nesouměřitelnost hodnot

Rovněž téma, které se v podobné literatuře vyskytuje často a kde je znovu vidět nepochopení toho, jak ekonomická věda funguje. Představa doktorky Johanisové je zhruba taková, že ekonomové jaksi stanovují hodnotu věcí, od chleba přes kulturní památky až po posvátná místa původních národů. Její námitkou je, že hodnoty podobných statků jsou nesouměřitelné a jejich přínosy a náklady nelze navzájem hodnotit.

Ekonomové ve skutečnosti nic sami nehodnotí. Jak jsme viděli v minulé části, ekonomie je pozitivní vědou a tedy není její rolí vysvětlovat lidem, čeho si mají cenit více, čeho méně a jakou mají například přikládat váhu posvátným hodnotám. Úkolem ekonomů je popisovat, jak statky jednající lidé sami hodnotí a k čemu následkem toho ve společnosti dochází. Nemají ale žádný důvod předpokládat, že mají takoví lidé co do činění s nesouměřitelnými hodnotami. Když na lokální trh místních farmářů vstoupí velký řetězec, spotřebitelé mohou stát před volbou mezi podporou lokálních výrobců a levnějším zbožím. Různí lidé zvolí jiný poměr mezi těmito dvěma hodnotami neboli relativně postaví jednu před druhou. Implicitně je převedou na stejnou jednotku.

Samozřejmě, tvrzení autorky a autorů, které cituje, že různé hodnoty jsou jaksi nesouměřitelné, je nesmyslné, jelikož každá společnost a každý člověk musí neustále volit mezi různými hodnotami, implicitně jim přiřazovat relativní váhy. Všichni to dennodenně děláme a tím stavíme různé hodnoty a statky relativně před jiné. Ekonomie nedělá nic jiného, než že se snaží tuto dynamiku vyjádřit explicitně a poskytnout nám rámec, jak nad podobnými problémy strukturovaně uvažovat a prozkoumat jejich úskalí.

V každém případě, teze o nesouměřitelnosti hodnot je zcela neužitečná. Měli bychom teď hned všichni spáchat sebevraždu a vrátit Zemi zcela neporušené přírodě? Ano, ne, proč?

Homo economicus

Téma, které už musí být pro čtenáře tohoto blogu poněkud vyčerpávající, tedy pokud možno stručněji. Podle toho, jak Johanisová sama píše nebo v souhlasném duchu cituje poznatky o homo economicovi, je její představa zhruba taková, že je to zcela „chamtivý, nenasytný a antisociální“ jedinec, zcela neschopný vnímat emoce, jiné lidi nebo společenské vazby. Omezíme se na konstatování, že je to naprostý nesmysl. Autoři, kteří to tvrdí, zásadně neuvádí relevantní zdroj pro taková tvrzení a odhalují tak pouze svoje vlastní povrchní porozumění. Tématu jsem se věnoval například v tomto starším příspěvku, kde také laskavý čtenář nalezne řadu jiných zdrojů k tématu (nicméně správná interpretace je k vidění i v úvodních odstavcích na wikipedii). Připomeňme si pouze citát z knihy Miltona Friedmana a jeho ženy Rose:

„Tyto příklady ukazují nejen na ohromný prostor pro volnou směnu, ale také na to, jak široký význam musí být přisouzen pojmu ‚zájem‘. Úzké omezení na vlastní otázky trhu vedlo k úzkému vymezení zájmu jednotlivce jako sobectví, jako krátkozrakého zájmu zaměřeného pouze na okamžitou materiální výhodu. Ekonomové byli káráni, že údajně své dalekosáhlé závěry odvozují od zcela nerealistického ideálu ekonomického člověka, který je pouze počítacím strojem, reagujícím jen na finanční stimuly. To je velký omyl. Vlastní zájem není krátkozraké sobectví. Je to všechno, co člověka zajímá, čeho si cení, jaké sleduje cíle. Vědci toužící posunout hranice své vědy, misionáři toužící obrátit pohany na pravou víru, filantrop toužící přinést úlevu strádajícím – všichni sledují své vlastní zájmy, tak jak je oni chápou, jak je soudí podle svých hledisek.“ (Svoboda volby)

Jak je vidět, nedává ani žádný smysl spojovat homo economica s utilitarismem, jako to dělá Johanisová. Není totiž žádný důvod předpokládat, že by nemohl mít užitek z Kantovských ctností úplně stejně jako z hédonistických slastí. Jinými slovy: Z Kanta se nestane Bentham, když jej převyprávíme s použitím pojmu „užitek“. Jak také slavně poznamenal Adam Smith:

„Ať již je dovoleno pokládat člověka za jakkoli sobeckého, přesto v jeho přirozenosti evidentně existují určité principy, které způsobují, že je zainteresován na osudu jiných lidí a že jejich štěstí je pro něj nezbytné, i když z něj nemá nic jiného kromě radosti, že je jeho svědkem.“ (Teorie mravních citů)

Needs & wants

Zde se jedná o to, že ekonomie je údajně příliš mužská a nepřipouští si ženské hodnoty. Pokud by to dokázala…

[…] mohla by zaostřit nejen na konkurenci, ale i na kooperaci včetně kooperace a dialogu s jinými společenskými obory. Mohla by se zaměřit nejen na směnu, ale i na zajišťování nezbytností pro život (tzv. provisioning), což by s sebou neslo i přemýšlení o tom, které zboží je klíčové pro přežití a zdraví (rozlišení needs a wants), a výraznější vnímání environmentálních limitů. Předmětem studia ekonomie by se tak staly všechny způsoby uspokojování potřeb, včetně vzájemné pomoci, rodinných vazeb či vládních aktivit.

Předně jsem z výkladu autorky nepochopil dichotomii mezi směnou a vzájemnou pomocí. Dále jsem přesvědčen, že směna je také kooperací a že se ekonomie kooperací zabývá velmi extenzivně (zájemci nechť zadají například „cooperative game economics“ do vyhledávače google scholar). Konkurence je zcela klíčovým a žádoucím prvkem v procesu objevování, nicméně to, co je třeba objevit, je právě to, kdo je nejlépe ustrojen ke kooperaci a na čem je vůbec žádoucí kooperovat.

Vládní aktivity jsou pak samozřejmě předmětem studia ekonomie od nepaměti a nejpozději od dob Garyho Beckera moderní ekonomové běžně zkoumají také rodinné vazby.

Rovněž rozdíl mezi needs a wants je v ekonomii relfektován už v základním konceptu elasticity – poptávka po wants je zpravidla elastičtější, než poptávka po needs. To je pro ekonomickou analýzu zcela klíčové a proto se to na ekonomických fakultách probírá v úvodních lekcích (například zde).

Podezření, že doktorka Johanisová na žádnou takovou úvodní lekci nikdy nezavítala, tak neustále sílí.

Tragédie obecní pastviny (občiny)

Téma, kterému doktorka Johanisová věnuje celou jednu kapitolu a kde jsem čekal, že s ní budu mnohem více zajedno. Tento pojem označuje situaci, kdy je veřejně přístupný zdroj nadužíván, jelikož každý jednotlivý účastník má motivaci jej využívat co nejvíce na úkor ostatních. Například obecní pastvina, kde má každý pastevec motivaci pást nadměrné množství ovcí. Typičtějším příkladem je například nadměrný rybolov.

Johanisová se zde výjimečně a správně odkazuje na původní zdroj – Garetta Hardina, který v moderní ekonomii diskuzi na toto téma odstartoval. Správně o něm také píše, že navrhoval situaci řešit buďto rozdělením vlastnických práv nebo státním zásahem. Dále má Johanisová pravdu, že to byla Elinor Ostrom a její kolegové, kdo tuto dichotomii zpochybnil a přinesl řadu empirických důkazů o tom, že řada komunit po celém světě trágédii obecní pastviny úspěšně překonala i bez zásahů shora.

Také se ale dopouští řady podivných tvrzení. Například píše:

Ekonomický střední proud rád udržuje mýty, jako je Hardinova tragédie občiny […], která legitimizuje privátní vlastnictví.

A i jinde tvrdí, že se Hardinovi celý koncept mimořádně hodil do ideologického krámu „dogmatu soukromého vlastnictví“, přestože předtím sama správně uvedla, že Hardin doporučoval v některých případech soukromé vlastnictví a jindy státní zásah. Tragédie občiny je ale naprosto reálně existující situací. Elinor Ostrom a její kolegové ukázali, jak může být taková situace řešitelná, nikdy ale netvrdili, že se nejedná o problém a že je řešitelný vždy. Pokud by se o problém nejednalo a pokud by neplatilo, že účastníci dané situace sledují vlastní zájem, jak Johanisová také naznačuje, bylo by velmi obtížné vysvětlit, k čemu tedy sloužila ta spousta rozličných institucí, pravidel a sankcí, které k překonání takové situace dotyčné komunity vynalezly. Sama Johanisová uvádí v poznámce:

Ne všechny japonské vesnice čelily odlesnění zdokonalením komunitních mechanismů. Některé volily cestu privatizace, tedy „rozdělení hory“: její rozparcelování a předání jednotlivým domácnostem, které pak pozemek zalesnily a později měly výdělek z prodeje dřeva. To se týkalo hlavně občin vlastněných více vesnicemi, které měly potíže se dohodnout na optimálním využívání iriajči. McKean zde dokládá význam měřítka pro úspěšné komunitní rozhodování: již skupina dvou až tří vesnic byla v tomto případě příliš velká.

Neboli jasně vidíme, že nemáme co do činění s žádným mýtem. Někdy dokáží komunity zdroje spravovat na úrovni občiny, jindy jsou transakční náklady příliš vysoké a je třeba volit jiná řešení (pozor na survivorship bias!).

Podle doktorky Johanisové je v současné mainstream ekonomii navíc celý problém bagatelizován a Elinor Ostrom vzata na milost jen tak tak. Ani slovo o tom, že byla první ženou, která obdržela Nobelovu cenu a o tom, že se o ní učí na všech jen trochu seriózních eonomických fakultách, často už v úvodních kurzech. Své pochybné spekulace o tom, proč toto téma v ekonomii údajně nezdomácnělo, pak Johanisová prezentuje jako fakta.

Perlička na závěr: Johanisová tvrdí, že

„Privatizaci přírodních zdrojů jako univerzální řešení environmentálních problémů prosazuje neoliberálně ekonomický směr zvaný free-market environmentalism, u nás někdy označovaný jako ‚tržní přístup k ochraně životního prostředí‘ (Slavíková a kol. 2012: 34) a prosazovaný v českém prostředí Liberálním institutem a Institutem pro ekonomickou a ekologickou politiku Národohospodářské fakulty VŠE v Praze (Čamrová 2007).”

Toto se mě poněkud osobně dotýká, takže mě více než kdy jindy mrzí, že není doktorka Johanisová schopna ukázat primární zdroj. Je možné, že v dobách řádění docenta Ševčíka zveřejňoval Liberální institut různé podivné věci. V roce 2014, kdy psala Ekologickou ekonomii ale byla situace dávno jiná a je proto zvláštní, že se v této věci odkazuje na 7 let starou publikaci. Nejspíše ráda uslyší, že mimo jiné o práci Elinor Ostrom vydal Liberální institut knihu už roku 2008 a rovněž například jeden z nejvýznamějších think-tanků v oblasti free-market environmentalism, PERC, měl vždy pro Elinor Ostrom a jí objevená řešení environmentálních problémů především slova chvály.

Abychom tento miniseriál uzavřeli, byl bych velmi nerad, pokud by vznikl dojem, že jsem jakkoli proti pluralitě či heterodoxii v sociálních vědách obecně. Některé z heterodoxních přístupů mají pokud ne můj souhlas, tak alespoň nesmělé sympatie. Ve všech takových heterodoxních školách, do kterých jsem měl to štěstí nahlédnout, ale existuje nepříjemná tendence k sebestylizaci do role zneuznaných géniů, k „všichni jste blázni, jen my jsme letadlo“. Osobně soudím, že pravdu má Scott Alexander, když píše, že se vědecký konsenzus plete mnohem méně často, než mají i mnozí inteligentní a zvídaví lidé tendenci věřit.

Heterodoxní myslitelé by se tedy měli velmi dobře ujistit, že zatraceně dobře znají předmět, který kritizují a že se nezapouzdřili v sektě podobně smýšlejících a ideologicky naladěných. Můj prozatimní dojem z četby z Ekologické ekonomie a několika dalších textů doktorky Johanisové je takový, že se vydala přesně opačným směrem.