George Orwell: Ohlédnutí za španělskou válkou a Cesta k Wigan Pier
Fau cvaj, keifi a Salvador Dalí
Už před nějakou dobou jsem dával na přístavní fórum svoje dojmy z prvního svazku Orwellových novinových článků a esejů a pomalu nazrál čas na druhý díl. Ten
první se týkal jeho tvorby z let 1928-1941 a najdete ho zde.
Psát o Orwellovi je pro mě těžké, protože obyčejně když ho čtu, musím si pak od vlastního psaní dát pauzu; připadám si totiž vedle něj jako orangután, kterého cvičitel naučil řadit písmenka do slov. I přes zcela odlišný světonázor je pro mě vzorem v epistemické skromnosti, nepředpojatosti myšlení, schopnosti reflektovat svět i své vlastní duševní pochody a hlavně o tom všem brilantně psát s nebývalým citem pro kontext. Ve většině jeho literárních recenzí je samozřejmostí hluboká znalost autorovy tvorby, problémů, kterým při psaní čelil, i jeho společenského postavení a dobových reálií, které jeho úvahy formovaly. Jím recenzovaná kniha se nikdy nevznáší ve vakuu, ale naopak je vždy příznakem hlubších společenských procesů.
V souboru esejů, novinových článků a recenzí Ohlédnutí za španělskou válkou jsou texty uspořádané chronologicky, takže v tomto druhém díle (ze čtyř) se člověk seznámí s pozdějším Orwellem (1942-1944) a může se dopustit určitých srovnání. Tím nejkřiklavějším pro mě je, že přestává hýřit radikálně levicovými slogany a stává se poněkud uměřenějším. Nadšení pro levicové ideje ho ale zdaleka neopouští, stejně jako ani nadále necítí potřebu toto své nadšení podporovat jakýmikoli argumenty. Po této stránce tedy jeho texty opět nejsou příliš užitečné. Nejspíše dobře věděl, pro koho píše a že své čtenáře nemusí o podobných věcech dlouze přesvědčovat. Pár ilustrací, u kterých je ale dobré mít na paměti i tehdejší britský kontext společenské stratifikace takového rozsahu, jaký si našinec dovede představit jen stěží:
[o mizérii válečného systému oblečení na příděl]
„Nevadil by mi pohled na celý národ oblečený do barvených vojenských hadrů dalších pět let, pokud by se takovým způsobem dalo vymýtit hlavní semeniště snobství a závisti. […] Chudí sice nechodí oblečeni lépe, ale přinejmenším bohatí vypadají ošuntěleji. […] lepší, než nic.”
„jelikož jisté luxusní zboží – například silná auta, kožichy, jachty, letní sídla a bůhvíco ještě – zcela zjevně nemůže být dopřáno všem, pak je lepší, aby je neměl nikdo“.
V předchozím svazku byla zástupným symbolem zlého kapitalismu „dáma v Rolls-Royce“, zde se zase často objevuje hněv směrem k nositelům cylindru, například:
„[…] mám stejný pocit, že se nám vrátil předválečný svět, jako když jsem nedávno za oknem jedné právnické kanceláře v Templu spatřil kohosi, jak si s nesmírnou péčí a zjevným potěšením kartáčuje cylindr.“
Orwellovo přesvědčení, v té době dominantní, že laissez-faire kapitalismus je překonán a budoucností je demokratický socialismus, který musí podporovat každý slušný člověk, po mém soudu poněkud kontrastuje s jeho četnými postřehy, že se svět i postavení chudých v něm přese všechno mění k lepšímu. Některé jsou fascinující:
[o rozhovoru s jistou starou dámou, při pohledu z mostu na rozbahněný břeh Temže]
„Říkejte si, co chcete, ale svět se mění […] ‚Když jsem byla malá, házeli jsme dolů šesťáky bahňákům‘. To mě zaujalo a zeptal jsem se, co jsou to bahňáci. Vysvětlila mi, že v těch dobách se tak říkalo profesionálním žebrákům, kteří sedávali pod mostem a čekali, až jim lidé něco hodí. Mince zapadly do bahna a bahňáci se po nich střemhlav vrhali a vytahovali je. To se považovalo za velice zábavnou podívanou.“
nebo:
„I nejchudší člověk je na tom dnes lépe, co se týče fyzického pohodlí, než šlechtic v anglosaských časech nebo dokonce za královny Anny.“
Orwell si zřejmě byl, podobně jako část dnešní levice, velmi dobře vědom zlepšování postavení i těch úplně nejchudších a velmi dobře také věděl, že za toto společnost vděčí i masové produkci a zvyšování produktivity práce. Zároveň byl ale přesvědčen, že socialismus může přinést podstatně více (dříve se jinde vyjádřil, že kdybychom chtěli, můžeme si všichni žít jako knížata). I přes tuto svou schopnost všimnout si plodů pokroku měl ale daleko k nekritickému technooptimismu. V knize Cesta k Wigan Pier z roku 1937 si všímá řady vymožeností zlidšťujících horníkům jejich tvrdý úděl. Zároveň je ale tato brilantní reportáž prodchnuta hořekováním nad soumrakem světa tvrdých chlapů a nad tím, jak údajně pokrok vytlačuje činorodost a tvořivost. V jedné pasáži dokonce předpovídá, že v budoucnosti nebude nikdo pociťovat uspokojení při okopávání záhonu a vyslovoje názor, že sám žije v té nejlepší době, kdy po něm přijde už jen sterilní, přetechnizovaná distopie. Podle mě se zde dopouští stejného omylu jako Aldous Huxley v proslulé knize Brave New World, se kterým bývá Orwell jako antiutopista často srovnáván – oba autoři podcenili schopnost lidského pokolení zahrnout produkty vědecko-technického světa do vlastního kontextu a učinit je lidskými.
Jak jsme viděli už v prvním dílu, prach ušetřený při argumentaci proti kapitalismu najde využití při palbě do vlastních řad. Ta je částečně vedená z konzervativních pozic: V duchu minulého odstavce se vymezuje proti jogínům a vegetariánům a klade jim za vinu, že od levicových myšlenek odrazují slušné lidi. Většina jeho námitek je ale závažnějšího rázu. Už v době války jsou v jeho myšlení patrné momenty rozvinuté později v notoricky známých románech Farma zvířat a 1984, kdy rozpoznává Sovětský svaz jako totalitní a zločinný režim. Jako jeden z mála:
„Nemůžu tady rozebírat, proč si britská inteligence s několika málo vyjímkami vypěstovala nacionalistickou loajalitu vůči SSSR“.
Své levicové kolegy, jako byli Koestler nebo Laski, Orwell tepe za naivitu, utopismus i tuto až nechutnou servilnost. Ne nadarmo jej Stanislav Biler ve své recenzi nazval černým svědomím evropské levice. A je to po mém soudu právě levicový čtenář, komu má i dnes Orwell nejvíce co říci.
Jiným zdrojem Orwellovy kritiky je známý problém, kdy masy nejeví o socialismus valný zájem a je tedy nutné je k revolučnímu myšlení vychovat. Nositelkou revolučních myšlenek je mnohem spíše střední třída, a to podle Orwella nikoli z lásky k dělníkům, ale z nenávisti k vrchnosti:
„Socialisté z řad buržoazie se často uleknou, kdože to ti horníci vlastně jsou a tak skončí u fašismu.“
Sám si přitom všímá, že když se vydává za tuláka, dokonce i komunističtí horníci ho oslovují „pane“, jelikož nedokáže potlačit správnou gramatiku a je rychle odhalen. V jednom svém textu sice vyzývá k překlenutí třídních rozdílů s poukazem na to, že přízvuk je to jediné, co může střední třída tímto spojením ztratit. Jinde ale sám uznává, že je jedna věc, kterou je přes veškerou upřímnou snahu pro příslušníka střední třídy těžké překonat, a tou je u dělníků všudypřítomný zápach z úst...
Svou intelektuální poctivost nedokazuje jen kritikou svých soukmenovců, ale i schopností naopak přiznat laissez faire kapitalismu zásluhy tam, kde si to podle něj zaslouží. Tak v recenzi na jakousi obskurní a dnes už dávno zapomenutou knihu oslavuje postavení umělce v kapitalismu poté, co se tento vymanil ze závislosti na feudálním mecenáši a dokázal se uživit díky široké veřejnosti:
„Přinejlepším jste v dobách takovéto [feudální] podpory umění museli plýtvat časem i talentem na nechutné lichotky jako Shakespeare.”
zatímco v kapitalismu:
„...po dobu takových sto let bylo možno žít z toho, že jste otevřeně uráželi společnost, jak dokládají literární dráhy například Flauberta, Tolstého, D.H. Lawrance, a dokonce i Dickense.”
Následně ale, jak Orwell sklesle konstatuje, přišla současnost podřizující umění propagandě a to nejen v totalitních státech, ale i v Británii prostřednictvím BBC a ministerstva informací. Úvahu zakončuje pesimisticky:
„Přesto zůstává pravdou, že kapitalismus, který byl v mnohém ohledu k umělci a k intelektuálovi obecně laskavý, je odsouzen k zániku a nestojí za to ho nějak zachraňovat. Dospějete tudíž ke dvěma protikladným faktům: 1) Společnost nelze uspořádat ku prospěchu umělců; 2) Bez umělců společnost zahyne.“
Podobně rezignovaně vyznívá jeho dvojrecenze na Hayekovu Cestu do Otroctví a The Mirror of the Past od Konniho Zilliacuse. Ta první předpovídá, že socialismus povede k totalitě, ta druhá, že k ní vede kapitalismus. I zde Orwell prokazuje schopnost přijmout názory velmi vzdálené těm svým a o Hayekově knize píše s uznáním. Nakonec dává za pravdu oběma - „...the combined effect of their books is a depressing one.“
Jestli mě na Orwellovi během četby něco překvapilo více než jeho konzervativismus, bylo to jeho vlastenectví. Jak ve svých textech nenechává nit suchou na Britském impériu, tak nešetří lokálním patriotismem:
„Místní hrdost by se měla podpořit výukou na základních školách. […] Lidé by na svůj původ měli být hrdí a měli by mít pocit, že místní krajina, architektura, a dokonce i kuchyně jsou ty nejlepší na světě.“
Na druhou stranu, v jedné pasáži o tom, že je třeba sledovat vývoj jazyka a v případě potřeby korigovat i staré texty, když se například slovo „chinaman“ ukazuje být urážlivým (což je komické vzhledem k tomu, jak se Orwellem kde kdo ohání v debatách o politické korektnosti), najdeme i dovětek: „Je to dětinské, ale nacionalismus prostě je dětinský.“
Nakonec, o Orwellově žurnalistické práci té doby příliš nejde psát, aniž by člověk zmínil velkou spoustu chuťovek, jako mezi recenzenty oblíbené postřehy o bombardování raketami V1 a V2, kdy si lidé stěžují, že V1 padá moc pomalu a V2 zase moc rychle („Někomu se prostě nezavděčíte“), lidské momenty z války ve Španělsku:
„Přišel jsem sem, abych střílel na ‘fašisty’, ale člověk, který si drží kalhoty, není fašista, je to zcela zjevně bližní podobný vám, a nechcete po něm střílet.“
Obžalobu Dalího:
„Zdá se, že zastánci Dalího pro něj žádají něco ve smyslu církevního práva. Umělec má být vyňat z morálních zákonů […] Je tak asociální, jako blecha. Takoví lidé jsou jasně nežádoucí a se společností, v níž mohou vzkvétat, je něco v nepořádku. […] Člověk by měl mít na paměti dvě skutečnosti – to, že Dalí je dobrý kreslíř a zároveň nechutná lidská bytost.”
Obhajobu bombardování civilistů:
„Nemám pocit, že se válka ‚zlidšťuje‘, pokud se omezí na zabíjení mladých, a stává se ‚barbarskou‘, pokud v ní umírají i staří.“
Nebo obsáhlé pojednání o angličtině, její minulosti i budoucnosti:
„Pokud skutečně potřebujeme slovo ‚café‘ (dvě stě let nám docela stačila ‚kavárna‘), buď by se mělo psát ‚caffay‘ nebo vyslovovat [keifi]. ‚Garage’ by se mělo vyslovovat [geridž].“
Případného čtenáře, kterého by tento můj text navnadil k četbě, je zároveň třeba varovat – bude se prokousávat přes řadu komentářů k dnes již zapomenutým událostem, osobnostem a knihám. Pro brilantní postřehy je potřeba bagrovat pořádnou porci hlušiny. Na druhé straně je rozdíl mezi hlušinou a drahým kovem velmi relativní. Pro někoho bude pojednání o soužití Britů s americkými vojáky během války vyvanulou záležitostí; mě bavilo.
Literatura
Biler, Stanislav. George Orwell: Od tuláka k černému svědomí evropské levice. (odkaz)
Orwell, George. 2014. Ohlédnutí za Španělskou válkou. Praha: Argo.
Orwell, George. 2011. Cesta k Wigan Pier, Praha: Argo.
Orwell, George. 1944. George Orwell Review. (anglicky)