Kobliha rok poté
Aneb Tomášova úžasná pouť Facebookem
Přestože český překlad Ekonomie koblihy, natož moje recenze na ni nejsou tak významné události, aby se zdálo být přiměřené přistupovat k nějakému bilancování, o některých věcech možná i tak stojí za to se zmínit.
Je tomu jen něco málo přes rok, co v Česku vyšel překlad v zahraničí poměrně úspěšné knihy Ekonomie koblihy, propagující nerůst jako strategii pro budoucnost. Doufal jsem v kvalitní intelektuální potravu, kterou ale budu pro své odlišné světonázorové ukotvení přežvykovat s nelibostí a že právě z této nelibosti něco hodnotného vytěžím. Přestože jsem dostal pravý opak toho, co by se dalo nazvat kvalitní potravou, připadalo mi, že některé omyly a rozpory, které jsem při četbě identifikoval, jsou tím či oním způsobem zajímavé a bylo by snad možné o nich pojednat způsobem, ze kterého by si mohla něco odnést i druhá strana. Ve své následné recenzi jsem se přesně o to pokusil. Naštěstí jsem přitom odolal pokušení postupovat skutečně důsledně a rozebírat každou nesrovnalost, která by si to podle mého názoru zasloužila. Protože i tak bylo vzniklé dílko dosti dlouhé, udělalo mi radost, když se dočkalo pozitivního ohlasu od řady lidí, jejichž názoru si vážím a také to, že jsem jej často vídal (a dodnes vídám) na sociálních sítích sdílené lidmi, kteří argumenty v něm obsažené zřejmě shledali přesvědčivými.
Předně jsem se tehdy rozhodl využít příležitosti a udělat si lepší představu o tom, kdo vlastně jsou čtenáři a fanoušci podobné literatury. Už předtím, než jsem začal psát vlastní text, jsem se chtěl ujistit, že nebudu opakovat dávno řečené a tak jsem přečetl řadu českých i zahraničních recenzí. Přitom se mi otevřel pro mne zcela nový svět malých nakladatelství, sdružení a iniciativ plných zapálených lidí šířících myšlenky, které jim dávají smysl.
Mezi fanoušky Koblihy jsem osobně identifikoval především v současné společnosti poněkud ztracené duše, lidi zmítané neurčitým pocitem zmatku a toužících po jistém zmírnění vlivu civilizace a nějaké formě „návratu k přírodě“. Jinou a pro mne méně předvídatelnou skupinou se ukázali být podnikatelé, kteří se celý život za něčím hnali, aby následně zjistili, že jim peníze štěstí nepřinesly a z toho nabyli dojmu, že něco musí být fundamentálně špatně se socioekonomickým systémem per se. Naopak se dalo očekávat nadšení progresivní levice zhruba okolo Alarmu a Deníku referendum.
Veškeré generalizace jsou samozřejmě nedokonalé a tato je navíc velmi hrubá. Své pozorování nemyslím nikterak urážlivě a nehodlám zde jakkoli hodnotit ničí životní zkušenosti a z nich plynoucí myšlenkové nastavení. Co ale hodnotit lze, je způsob, jak tito lidé reagují na slušně a věcně vedenou polemiku. Přesně to jsem se totiž rozhodl prozkoumat.
Texty o tom, jak se někdo s někým dohadoval na sociálních sítích bývají sice málokdy poučné, v tomto případě jsem ale výsledek rozhodně neočekával. V naprosté většině případů mi odpovědí na stručný a slušný komentář bylo hrobové ticho, několik lidí mě k mému upřímnému překvapení rovnou zablokovalo (z těch známějších například nakladatelka Barbora Baronová). Něco takového jsem v žádné jiné názorové skupině předtím nezažil. Pokud jakákoli názorová výměna proběhla, většinou měla skutečně kuriózní podobu. Odpověď rektorky Mendelu a možné kandidátky na prezidentku ČR Danuše Nerudové například nedávala smysl tak flagrantním způsobem, že by pravděpodobně bylo možné ji v případě kandidatury vydírat jejím zveřejněním, pokud by mi podobné aktivity nebyly zcela cizí. Ještě pozoruhodnější průběh měla výměna s Tomášem Hajzlerem, která si po mém soudu zaslouží zvěčnění i proto, že pana Hajzlera sleduje na Facebooku přes jedenáct tisíc lidí. Přestože jsem o něm ještě před rokem neměl ani tušení, zřejmě se jedná o poměrně známou osobnost. Bizarnost celé anabáze přitom překračuje běžná měřítka.
Pan Hajzler propagoval ekonomii Koblihy už nějaký čas a na slušné kritické připomínky zpravidla nereagoval. Jednoho dne vyvěsil na Facebooku další podobnou chválu a na jeho profilu se strhla docela obsáhlá diskuze, které se zúčastnili jak jeho odpůrci, z nichž někteří si dali o jeho postu vědět v separátní skupině a mnohé z nich téma zaujalo, tak i někteří z jeho pochybovačných příznivců. Bylo zajímavé sledovat, kolik on sám dokázal, vzdor svým zvyklostem, napsat do diskuze textu, aniž by přitom uvedl jakýkoli věcný argument. Místo toho se mu podařilo slušně diskutující oponenty označit za frustráty, vytvořit spoustu nepodložených domněnek o tom, kdo jsou a kdo s kým kamarádí a nakonec je přirovnal k nacistům. Můj výše zmíněný recenzní text, který řada diskutujících v diskuzi nasdílela, pak označil mimo jiné za „velmi špatný“, „trapnou slátaninu“ aj. Také mě na jeho základě nepřímo označil za lháře.
To by samo o sobě nemuselo být nutně zvláštní, třeba jsem si to zasloužil. Tomáš Hajzler ale později bezelstně přiznal, že můj text nikdy nečetl.
To je o to kurióznější, že sám diskutujícím předhazoval, že nečetli knihu, kterou kritizují (viz první obrázek, vpravo nahoře, ale dělal to i později), aniž by ovšem o jejich sečtělosti cokoli věděl. Když jsem se jej soukromě tázal na ono přirovnání diskutujících k nacistům a poslal mu dotyčný příspěvek, odvětil, že jeho vlastní text je na něj příliš dlouhý a číst ho nebude. Víru v „privatizaci všeho“, „bohatnutí bohatých“ a „oddělování lidí od sebe“, kterou mi přisoudil, prý také najdu mezi řádky svého textu, budu-li se dívat pozorně. Na můj udivený dotaz, jestli myslí ty řádky, které podle svých vlastních slov nikdy neviděl, už se mi odpovědi nedostalo.
Není asi překvapením, že když jsem na některé z těchto skutečností pod jiným jeho příspěvkem slušně upozornil, zablokoval mě.
Tohle malé putování krajinou příznivců Koblihy mělo ale i světlejší momenty. Rád bych využil této příležitosti a veřejně zde pochválil ředitelku hnutí DUHA Annu Kárníkovou za to, že dokázala připustit posun ve svých názorech pod vlivem argumentů. Rozdíl mezi její nekritickou recenzí v časopisu Heroine a tou v Sedmé generaci, jejímuž vydání předcházela naše krátká emailová výměna, je dostatečně výmluvný.
Hajzler i Kárníková představují určité extrémy, ale v celku moje zkušenost o hnutí nerůstu neříká nic moc hezkého.
Hodí se připomenout, že měřítkem odbornosti autorky Koblihy Kate Raworth jsou úvahy jako „V přírodě nic neroste donekonečna → úrok je špatný”. S nulovou potřebou reflektovat stovky let úvah a diskuzí mnoha ekonomických škol o tom, proč něco jako úrok existuje. Měřítkem její kultury diskuze s oponenty je pak jejich vykreslení jako tupých sexistů umisťujících své ženy a dcery do kuchyně, aniž by považovala za vhodné podobně nechutné pomluvy jakkoli doložit.
Pokud nad tímto intelektuální levice nekriticky jásá a ani ti nejlepší jako Anna Kárníková nejsou schopni to rozpoznat či ochotni komunikovat jako problém*, obávám se, že je celé hnutí na nejlepší cestě k bezvýznamnosti, neschopnosti zaujmout kohokoli mimo výše popsané bubliny a naprosté intelektuální sterilitě.
Poslední jmenovaná skutečnost pro mě přitom těžko může být důvodem k oslavě. Lidé s rozdílnými názory zde budou vždy a tím nejlepším, v co mohu doufat, je možnost v dialogu s nimi kriticky nahlédnout svá vlastní přesvědčení. Na rozdíl od některých jiných názorových skupin, se kterými nesouzním, v hnutí nerůstu je marné něco takového hledat.
*soudě dle její nedávné přednášky, kde jako jediné důvody problému hnutí nerůstu v podstatě zmiňuje jen nedostatek imaginace na straně příjemců jeho poselství.