Naďa Johanisová patří k největším stálicím českého nerůstového hnutí. Poznatky alternativní ekonomie přednáší studentům Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity již dlouhá léta. Za tu dobu prošla jejímy kurzy spousta známých jmen tuzemské nerůstové a obecně environmentální scény. Jednou z publikací využívaných pro tyto účely je i její Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly z roku 2014, kterou si zde nyní kriticky rozebereme. Jak čtenáři tohoto blogu asi tuší, nebyl jsem četbou zrovna uchvácen. Řada problémů, kterých se dotkneme, může být ale přesto (nebo právě proto) zajímavá.

Obecný dojem

Jedná se o nepříliš rozsáhlý, přístupný text určený i nestudentům. V první části je kritizována mainstream ekonomie, zejména z hlediska metodologie. Johanisová především kritizuje představu ekonomie jako pozitivní vědy, hodnotovou zaujatost směrem k „neoliberalismu“, dále sobeckost člověka ekonomického, pojetí externalit, modely všeobecné rovnováhy a další. Ve druhé části je představena současná alternativní scéna –⁠ ekologická ekonomie a ve třetí části řeší Johanisová specifičtější problematiku tragédie obecní pastviny (občiny) a to především v tom duchu, že se podle ní jedná o mýtus a občina je mainstreamem neprávem opomíjena až zatracována.

Na některé z těchto bodů se níže zaměříme podrobněji, jelikož o nich zejména z levicových kruhů slýcháme často. Stran celkového vyznění práce se ještě hodí poznamenat, že Johanisová podle všeho nemá žádné formální ekonomické vzdělání. To jistě není samo o sobě diskvalifikující, nic ale bohužel nenasvědčuje tomu, že by si paní doktorka potřebné znalosti doplnila.

Pozoruhodný je totiž už seznam literatury: S malou výjimkou tragédie obecní pastviny se Johanisová při kritice mainstream učení ani jednou neodkazuje na jakýkoli jeho relevantní zdroj. Aby měla přitom podobná kritika šanci kohokoli přesvědčit, bylo by třeba ukázat, kde konkrétně se mainstream dopouští toho všeho, z čeho jej Johanisová obviňuje a proč je to chyba. Relevantní myslitel, učebnice, odborný článek –⁠ nic takového. Čtenář si musí vystačit s obecnými proklamacemi lidí, jako je Tomáš Sedláček nebo filosof Bohuslav Binka, který s doktorkou Johanisovou sdílí katedru. Všechny rozpory, které zanedlouho uvidíme, jsou přesně toho důsledkem. Jako pozitivní příklad myslitele, který včas rozpoznal environmentální a sociální problémy, je pak jmenován například Paul Ehrlich. Johanisová neztratí ani slovo o tom, že se všechny jeho předpovědi stran důsledků populačního růstu ukázaly být zcela šejdrem a že pokud by bylo dopřáno sluchu jeho doporučením zahrnujícím chuťovky jako nucená sterilizace a řízené hladomory (např. s. 146 zde), vedlo by to k zbytečné smrti a utrpení nejméně milionů.

Druhou indicií nedostatečné kvalifikace paní doktorky Johanisové pro úkol, který si vytyčila, je množství skutečně pozoruhodných chyb a zmatení, kterých se dopouští. Tak jsou mezi zástupci „kritiky středoproudé ekonomie z vlastních řad“ zařazeni Herman Daly nebo Steve Keen, kteří ale ke střednímu proudu ani náhodou nepatří. Dan Ariely je pak pasován do role behavioralisty namísto behaviorálního ekonoma.

Johanisová dále píše, že ekonomií hlavního proudu, jak je předkládána ve většině učebnic, míní tzv. neoklasickou syntézu, kterýžto pojem ale ve skutečnosti označuje pouze historický proud v makroekonomii a paní doktorka zřemě měla na mysli jednoduše neoklasiku. Tato ekonomie hlavního proudu je také „inspirací pro neoliberální ideologii“ a to přesto, že jednu z oněch nejslavnějších učebnic napsal Paul Samuelson. Ten Paul Samuelson, který ještě v roce 1989 přímo v oné učebnici (ne)slavně hlásal, jak je Sovětský svaz dokladem funkčnosti plánované ekonomiky a který proponenty soukromě poskytovaného televizního vysílání označoval za bigotní vyznavače laissez-faire. Jistě by bylo zajímavé zjistit, co by na zařazení k neoliberálům řekli rovněž neoklasici jako Kenneth Arrow, Joan Robinson, Oskar Lange nebo Samuelsonovi keynesiánští kolegové. Neoklasikem také byl podle Johanisové například Thomas Malthus, který se ale ve skutečnosti založení neoklasické tradice (marginalistické revoluce) vůbec nedožil. Formalizací myšlenky Adama Smitha o neviditelné ruce pak má údajně být koncept všeobecné rovnováhy. Ze všeobecné rovnováhy má také vycházet práce Elinor Ostrom. Tyto poznámky prozrazují, že doktorka Johanisová vůbec netuší, co pojem všeobecná rovnováha znamená.

Jiným zdrojem zmatení je teorie růstu. Podle Johanisové existuje v mainstream ekonomii „normativně prosazovaný trvalý nárůst agregátní produkce“, reference slibující bližší informace ale žádnou oporu pro takové tvrzení neobsahuje. Místo toho se v něm dočteme, že „dnešní ekonomie si otázku konce růstu explicitně neklade, implicitně tak předpokládá, že růst bude pokračovat donekonečna.“ I úplní začátečníci přitom studují např. Solowův model, kde se podmínky a předpoklady růstu zkoumají především a zcela explicitně, včetně steady-state.

Jindy zase Johanisová tvrdí, že mezi nereflektované předpoklady ekonomie hlavního proudu patří:

„a) cena produktu je jediné kritérium, podle něhož je třeba se při nákupu řídit, b) dlouhodobý vztah nakupující-prodávající není důležitý, c) podpora lokální ekonomiky a jiná etická kritéria nemají při nákupu hrát roli.“

Opět aniž by naznačila, kde je v ekonomické teorii něco tak absurdního k vidění (spoiler alert: nikde).

Z těchto příkladů (a bohužel mnoha dalších) usuzuji, že Johanisová sebevědomě kritizuje ekonomii hlavního proudu, přestože ji sama zná téměř výhradně z pojednání jejích explicitních odpůrců (tj. velmi povrchně) a má tedy o ní jen velmi mlhavou představu, pletouc si neustále základní pojmy a koncepty, které se jí zdají podobné.

Normativita ve společenských vědách

Jak bylo uvedeno, jedním z hlavních bodů kritiky ekonomie hlavního proudu je její údajně falešné postavení pozitivní vědy. Tedy vědy hodnotově neutrální, zkoumající co je, a nikoli to, co by mělo být (čemuž se věnují nauky normativní).

Je pravdou, že jednotliví ekonomové mají jako kterýkoli jiný člověk své názory a postoje a je pravdou, že to, co se bude zkoumat, je poplatné kulturnímu a hodnotovému nastavení společnosti. Toto není dle mého názoru nijak kontroverzní. Platí to koneckonců o ekonomii stejně jako o fyzice. Pokud by například lidé nebruslili, fyzikové by pravděpodobně nezkoumali, proč je bruslení možné. Z toho ale nijak nevyplývá, že tyto věci nelze v pozitivním smyslu zkoumat. Astrologie a astrofyzika si zřejmě nejsou rovny a podobně jednoznačně platí, že existuje penzum poznatků, které lze vědět o ekonomické sféře, a tedy také předpovídat ekonomické děje. Pokud stát například zastropuje nájemné, nájemních bytů bude za jinak stejných podmínek nejspíše nedostatek a tato předpověď je empiricky testovatelná zcela bez ohledu na hodnotové nastavení vědců, preanalytické vize, slepé skvrny nebo postpozitivismus, což jsou pojmy, které si Johanisová bere na pomoc. Dokladem takové preanalytické vize ekonomické vědy je v knize mimochodem například to, že se zaměstnanci Světové banky rozhodli použít takový a ne jiný diagram v tiskové zprávě pro veřejnost. Aha.

U problému pozitivní vědy ještě na moment zůstaneme. Je nasnadě, že to hlavní, o co nám v procesu poznání nakonec zpravidla jde, je nikoli to, co je, ale právě to, co se má stát, abychom se dobrali kýženého výsledku. Tedy, co máme za daných okolností dělat. Než ale o něčem vyřkneme takový etický či normativní soud, je dobrou praxí udělat nejprve krok zpět a udělat si pokud možno jasno v tom, co se v dané situaci vůbec fakticky děje. Tuto myšlenku lze vysledovat až nejméně k Richardu Cantillonovi.

Uvažujme následující analogii –⁠ policejní vyšetřování. Policisté se nepohybují v kulturním vakuu, každý z nich má své hodnoty a světonázor, co je a není de iure zločin je samozřejmě poplatné převládající ideologii nebo kultuře a tak dále. I proto si nikdo nemyslí, že vyšetřování bývají ve všech případech dokonale objektivní a neomylná. Dokonalé je ale nepřítelem dobrého a proto má většina vyspělých společností propracovaný systém, který má za cíl objektivitu maximalizovat (policie-státní zastupitelství-soudy různých instancí). Málokdo by chtěl myslím tvrdit, že by policie měla na tuto snahu o objektivitu rezignovat a nechat policisty posuzovat případy podle toho, co jim radí jejich ideologie a pocity. Jinými slovy, o postpozitivismu, preanalytických vizích a slepých skvrnách můžeme filosofovat celé dny, ale protože většina příčetných lidí věří v objektivně poznatelnou realitu, budeme si i tak přát policii co nejlépe ustrojenou k tomu tuto realitu poznat.

Zrovna tak je tomu v ekonomii –⁠ nespoléháme se na objektivitu a integritu jednotlivých vědců (přestože i ty jsou žádoucí), ale na celý ekosystém, kde se jednotlivci i celé instituce jako odborné žurnály, univerzity a vědecká pracoviště navzájem hlídají. A nakonec to nejsou sami vědci, ale lidé – politici, občané nebo spotřebitelé, na kom je ponechána volba, co je správné učinit na základě daných vědeckých poznatků. Zrovna tak, jako policisté nejsou soudci. Ekonomie aspiruje na objektivní, pozitivní vědu v tomto smyslu a Johanisová v knize neuvádí nic, čím by to zpochybnila.

Je ale těžké se ubránit dojmu, že je pro ni svět nespoutaně ideologizované vědy pohodlný. Proč se totiž trápit s precizní argumentací nebo vstřícnou interpretací svých názorových oponentů, když je stejně všechno jen skrytá ideologie? Proč nenapsat vysokoškolskou učebnici, která by klidně mohla vyjít jako seriál na webu Alarm? Kdybych, jako doktorka Johanisová, pocítil potřebu vydávat za pozitivní příklad politická opatření poplatná náboženskému fanatismu (s. 50 zde), asi by mě to vedlo k podezření, že jsem někde odbočil hodně špatně. Dává to ale větší smysl, pokud považujete za kvazináboženské předsudky i všechny ostatní výdobytky společenských věd.

Foto: Markéta Jedličková

Martin si myslí věci

Ekologická ekonomie podle Nadi Johanisové …