Hele kámo, kdo tu vaří ekonomům?
Mimibazar economics proti zbytku světa
Kniha z pera Katrine Marçal Kdo vaří ekonomům? šíří poselství o tom, že žijeme v neoliberálním pekle, všehno je na prodej, společenské vazby se rozpadají, volný trh je zlo a za šlamastyku, ve které se nacházíme, může defektní ekonomické myšlení. V tomto není ani trochu originální. Její neotřelý vhled spočívá v tom, odkud se tohle chybné myšlení vzalo. Totiž od Adama Smitha, který zapomněl, že mu matka vařila oběd – a od té doby se to s ekonomií táhne: Její protagonisté zapomněli na ženy a potažmo všechnu lásku, porozumění, empatii a jiné nevyčíslitelné hodnoty. Až do té míry, že z lásky vykonávané domácí práce nezahrnuli do výpočtu HDP.
Pokud bych měl knihu přirovnat k Ekonomii koblihy, rovněž z dílny Idea books a z podobného myšlenkového světa, řekl bych, že Kdo vaří ekonomům? je psána ještě lehčím perem, formou jakýchsi sugestivních esejů. Také má o dost menší ambice. Spíše jen poukazuje na to, co považuje za slepé skvrny v ekonomii, zatímco Kobliha má nějaké více či méně utopické řešení prakticky na všechno.
Než se podíváme na to, co a proč v knize nefunguje, rád bych zde uvedl, že zcela souzním s jejím původním východiskem, že domácí práce jsou z důvodů nesmyslných genderových stereotypů až příliš často přisouzeny ženám a že by bylo záhodno tuto praxi přehodnotit. Pokud by Katrine Marçal tvrdila pouze toto, byl bych jejím fanouškem. Nyní tedy k tomu, proč jím nejsem.
Ústředním motivem knihy (který v originále probublal dokonce do názvu) je úvaha nad notoricky známým citátem z knihy Pojednání o podstatě a původu bohatství národů Adama Smitha. Jen pro úplnost si ho zde zopakujeme:
Že se můžeme naobědvat, to není z dobré vůle řezníka, sládka nebo pekaře, nýbrž proto, že dbají svých vlastních zájmů. Nedovoláváme se jejich lidskosti, nýbrž jejich sobectví, a nikdy jim nevykládáme o svých potřebách, nýbrž o výhodách, které z toho budou mít.
Marçal nad ním uvažuje následovně:
Když Adam Smith dostal oběd, nenamlouval si, že ho snad řezník s pekařem mají rádi – věděl, že jejich zájmy jsou naplněny prostřednictvím obchodu. Oběd na stůl Adama Smitha tedy naservíroval vlastní zájem. Nebo to bylo jinak? Kdo ten biftek skutečně připravil?
A je to: Adam Smith zapomněl na svoji matku, potažmo na všechnu lásku a nezištnost, a tím tragicky svedl ekonomické myšlení na scestí. Problém samozřejmě je, že mnou zvýrazněná věta z té předchozí vůbec nevyplývá. Vyplývá z ní jedině to, že díky vlastnímu zájmu bylo možno koupit maso a pečivo na trhu.
Skutečně ale není důvod si myslet, že by Smith nesouhlasil s doplněním, že nakoupené maso bylo připraveno z altruistických pohnutek a, obecněji, že altruismus v našich životech hraje důležitou roli.
Proč se tedy Smith o své matce alespoň nezmínil? Napoví nám název jeho knihy – nejedná se o pojednání o původu oběda, ale bohatství národů. O vysvětlení, proč jsou některé národy bohaté a jiné chudé. A Smith se nejspíše vcelku pochopitelně domníval, že úvahy o mateřské lásce k vysvětlení nevedou, jelikož matky všech národů své děti milují a starají se o ně. Nadto mu zřejmě vzájemná pomoc mezi lidmi, kteří se milují, nepřipadala nijak záhadná, a rozhodl se psát o naopak velmi neintuitivním jevu. Totiž proč si pomáhají lidé, které žádné pouto nepojí. Marçal ale dělá nad jeho citátem skutečně dalekosáhlé závěry: Že u něj začala éra zcela sobeckého a odlidštěného homo economica, nerealistického ekonomického modelu, který nás provází dodnes. O homo economicovi později, zde se pouze hodí poukázat, že kdyby si Marçal přečetla alespoň pasáže Bohatství národů okolo onoho slavného citátu, viděla by, že Smith na altruismus vůbec nezapomněl. Především ale v seznamu literatury úplně chybí dřívější Smithovo dílo, které on sám považoval za zásadnější a které je s interpretací autorky dokonce v příkrém rozporu. Psát o Das Adam Smith problému a nevzít přitom v úvahu Teorii mravních citů, ovšem, to chce koule.
Že tato úvaha nefunguje je pro příběh Marçal až překvapivě zásadní; tento myšlenkový zkrat se celou knihou táhne jako stopa za slimákem a zřejmě jej neodhalil ani nikdo z jejích podporovatelů, kteří jeho prostřednictvím knihu nadšeně propagují. Nad pasážemi o Smithovi jsem si mimochodem několikrát vzpomněl na Tomáše Sedláčka a jeho knihu Ekonomie bobra a kozla, ve které je toto téma zpracováno mnohonásobně lépe a především Sedláček se alespoň podle všeho obtěžoval si k tématu přečíst příslušnou literaturu.
Ostatně soudím, že Kdo vaří ekonomům? je boží trest za to, že se jiní ekonomové (a já) panu Sedláčkovi za jeho pseudohluboké myšlenky posmívali. Mea culpa, mea maxima culpa.
Člověk slaměný
Právě tak, jak je tento příběh o Smithovi jednotící anekdotou celého vyprávění, je kritika homo economica hlavním bodem faktické části obžaloby ekonomie hlavního proudu. Střih – od Smitha přeskočíme o 200 let dál a ocitáme se v prostředí Chicagské školy druhé poloviny minulého století, hnízdě oněch proklatých neoliberálů. Je otázkou, proč Marçal věnuje tolik pozornosti 70 let starým teoriím, nicméně budiž. Podívejme se, jak její kritika obstojí. Podle Marçal u poválečné Chicagské školy přetrval Smithův omyl, že hodnotu mají pouze hmatatelné a směnitelné věci, tentokrát je ale bezcitný homo economicus aplikován i mimo trh. Nejen na obchodníky, ale teď i na nevinné ženy a děti. Cenovku je třeba nalepit všem a všemu. A nejen to, ekonomie teď po nás požaduje doslova stát se člověkem ekonomickým, dostát jeho bezbožným ideálům odcizenosti a proto jsme tam, kde jsme atd. atd. Nikoli naposled i zde platí, že kdyby se Marçal obtěžovala skutečně přečíst Beckerovu nobelovskou přednášku, kterou uvádí ve svém seznamu literatury, přesný opak toho, co o něm tvrdí, by našla mimo jiné hned na první straně:
Unlike Marxian analysis, the economic approach I refer to does not assume that individuals are motivated solely by selfishness or gain. It is a method of analysis, not an assumption about particular motivations. Along with others, I have tried to pry economists away from narrow assumptions about self interest. Behavior is driven by a much richer set of values and preferences. The analysis assumes that individuals maximize welfare as they conceive it, whether they be selfish, altruistic, loyal, spiteful, or masochistic.
a dále:
Relations among family members differ radically from those among employees of firms and members of other organizations. The interactions between husbands, wives, parents, and children are more likely to be motivated by love, obligation, guilt, and a sense of duty than by self-interest narrowly interpreted.
nebo:
…even intimate decisions like marriage, divorce, and family size are reached through weighing the advantages and disadvantages of alternative actions. The weights are determined by preferences that critically depend on the altruism and feelings of duty and obligation toward family members.
V podstatě lze říci, že se samotnými těmito citacemi se kniha sype jako dětský hrad z příliš suchého písku. Předpoklad „self-interest“ v ekonomii prostě neznamená a nikdy neznamenal krátkozraké sobectví. Proto jsou levicoví intelektuálové, nejen Marçal, notoricky neschopní doložit opak. Není to možné.
Podobně lze komentovat i autorčino tvrzení, že zmínil-li Becker vůbec nějaké vysvětlení nerovného rozdělení rolí v domácnosti, pak toto mělo co dočinění s biologií. Realita: V Beckerově nobelovské přednášce, na kterou se v tomto bodě Marçal přímo odkazuje, jsou mezi možnými příčinami nerovného rozdělení rolí diskriminace nebo kultura zmíněny doslova v každém jednom případě.
Není zde prostor probrat všechny autorčiny omyly, hloubavý čtenář, kterého by zajímaly i jiné podivnosti, které jsem v knize objevil, může svou zvědavost ukojit zde. Na tomto místě bych rád upozornil pouze na dvě, protože se v podobné literatuře opakují tak často, až mám podezření na existenci nějakého nepsaného pravidla, podle kterého bez těchto anekdot ani podobná kniha nemůže vyjít.
Jednak v knize kritizující neoliberalismus zřejmě nesmí chybět narážka na Margaret Thatcher a její výrok o tom, že neexistuje nic takového jako společnost. Proč nedává smysl její výrok interpretovat doslovně jsem vysvětlil zde. Nelze se obejít ani bez případu izraelských školek. Zde šlo o to, že rodiče vyzvedávali své ratolesti ze školek notoricky pozdě, a plýtvali tak časem jejich zaměstnanců. Školky tedy zavedly symbolické pokuty za pozdní vyzvednutí – a situace se ještě zhrošila. Školky tedy zase pokuty zrušily, ale situace už zůstala špatná. Vysvětlení předložené Marçal zní, že trh nefunguje a ničí důvěru mezi lidmi. Skutečnost je taková, že pokud by školky stanovily pokuty skutečně podle toho, na kolik si cení pozdního vyzvednutí dítěte, a tyto by tak byly mnohem vyšší, soudě dle jiných podobných experimentů by fungovaly velmi dobře. Navíc je celá věc naopak dokladem vzájemného mezilidského respektu, kdy rodiče vzali na vědomí rozhodnutí školky ohodnotit své služby takto nízko a neosobovali si domýšlivě právo takovou věc dělat za ně. Pak nás ani nemůže překvapit, že po následném zrušení symbolických pokut už zůstala frekvence pozdního vyzvedávání vysoká. Když dáte najevo, že si svých služeb ceníte nízko, lidé se podle toho kupodivu zařídí. Na vině není zlý neoliberalismus, ale – mnohem prozaičtěji – špatná cenová politika.
K čemu je HDP na světě? Aby v něm byly maminky
Každopádně, jedním ze zásadních omylů současné ekonomie hlavního proudu je podle autorky nezapočítání neplacené ženské práce v domácnosti do HDP. Příliš si neláme hlavu s tím, k čemu by to bylo dobré. Ani jsem z jejího výkladu nepochopil, proč je „lepení cenovky“ na mimotržní lidské jednání najednou v pořádku. O příčinách má ale jasno:
Hlavní argument proti zahrnutí domácích prací do HDP je, že na nich nezáleží.
Hromadu odborné literatury diskutující, co a proč do HDP zahrnout a jakým způsobem, úplně ignoruje. Příklad toho, kdy někdo relevantní tento tzv. „hlavní argument“ použil, také neuvádí (protože neexistuje). Podle ní zkrátka fakt, že dnes v HDP neplacená ženská práce započítána není, představuje nezvratný důkaz toho, že se ekonomie na ženy vykašlala a není pro ně místo v jejích teoriích. Osobně jsem asi ještě neviděl empirickou mikroekonomickou studii na relevantní téma, kde by pohlaví nebylo jedním ze sledovaných parametrů; pro Marçal má ale zřejmě HDP nějakým způsobem magický význam. Od myslitelů autorčina ražení slyším o existenci bezmezných uctívačů HDP poměrně často, jsem tedy rád, že jsem konečně někoho takového našel. (Mimochodem, má-li čtenář zájem přečíst si hezké a stručné shrnutí toho, čím HDP je a čím není, doporučuji blogpost Noaha Smitha zde.)
Jedinečný sen o úplném oddělení (nebo tak něco)
Tolik k faktické části. Kniha ale má i druhou stránku, poetičtější, nezatíženou ani jen předstíranou snahou o prezentaci faktů a logických vývodů. Velkou porci textu tvoří pasáže, u kterých má čtenář zřejmě pouze jihnout, které s ním mají tzv. zarezonovat a přimět ho s pokud možno odstaveným čelním lalokem vzdychnout: „Ta mi mluví z duše!“ Nebudu předstírat, že jsem vždy pochopil, o čem to autorka proboha mluví, přesto bych se rád podělil alespoň o dvě ukázky. Začneme dělením koule na obdélníky:
Homo economicus je útěkem před nejistotou. Na všechno se dá spolehnout. Všechno je předvídatelné. Objem koule můžete vypočítat tak, že ji rozdělíte na menší a menší obdélníky. Stejně jako život. Pohyby populací a síly, které je řídí. Vše se děje podle abstraktních zákonů. Je útěkem před slabostí. Ovládáme vesmír, který je řízen každým naším pohybem prstu. To je podle ekonomie jediný účel, který okolní svět má. Trh vždy dělá to, co se po něm chce, vytlačuje ty, kteří si to zaslouží a plazí se před těmi, již jsou toho hodni.
Neoliberalismus epicky zničen. Následující ukázku jsem si dovolil přeuspořádat do vhodnější podoby. Běžné řádkování mi pro autorčin svobodný duch připadalo příliš svazující:
Navzdory všem možnostem na světě – jsme bez alternativy. Úvěr, dluh, strach a chamtivost To, že běžíte, ještě neznamená, že se netočíte v kruzích Rychleji a rychleji Jedinečný sen o úplném oddělení Svět končí tam, kde začal Plýtvat a dychtit po dalším Všichni se snaží vás dostat Proto děláte, co se má Proto ráno vstáváte Proto platíte účty a schraňujete účtenky Očekávání jsou jen polapená bolest Slabé ujištění, které pouští dovnitř temnotu Chcete-li mít med, nezabijete všechny včely Trh žije v lidské povaze A každá společnost doplácí na vlastní pitomost
Ponechme stranou, zda je Marçal nedoceněnou inkarnací Bukowského a položme si důležitější otázku:
Ne vážně, jaké si představuje východisko? Když Adam Smith nepsal o ženské práci, bylo to špatně. Když moderní ekonomie zaměřila pozornost na širší paletu témat, také to bylo špatně. Pozitivní návrhy nejsou tak docela tématem knihy, z řady poznámek se ale dá leccos dovodit. Zdá se, jako by autorce vadily myšlenkové experimenty jako takové. Zjednodušené modely, redukcionismus, neboli uvažování o jednotlivých aspektech systému odděleně jako i hodnotová neutralita. Zkrátka jakékoli náznaky racionality.
Ekonomie by nám měla pomoci povznést se nad strach a chamtivost, místo aby tyto pocity zneužívala.
Čili ekonomie pro nás má být jakousi self-help new-age naukou. Sedněme si kolem ohně a zpívejme kumbajá.
Proč něco takového Marçal chce? Můj skromný dojem je takový, že poté, co jakékoli pokusy krajně levicových autorů kreslit své utopie v rámci ekonomie hlavního proudu své doby neuspěly (Marx, Lange…) a i doleva tíhnoucí ekonomové by holt věrni empirickým důkazům museli být zařazeni mezi neoliberální vyvrhele par excellence, lidem jako Marçal nebo Kate Raworth nezbývá nic jiného, než se pokusit svrhnout celou tuto vědní disciplínu jako celek. A nejsnazší způsob, jak toho alespoň zdánlivě docílit, je pokusit se prodat příběh o hloupém Honzovi, který selským rozumem přelstil čaroděje ze slonovinové věže. Obyčejný člověk proti Velkému světu. Podívejte, jak jsou ti staří muži v oblecích hloupí, vždyť si ani nevšimli, že jim žena vaří jídlo. Ve skutečnosti je to samozřejmě tak, že top ekonomové a ekonomky jsou neuvěřitelně inteligentní a zvídaví lidé, kteří se neustále snaží přijít s něčím novým a neotřelým. Současná ekonomie může mít mnoho nectností, nicméně každý, kdo si myslí, že ji převeze něčím takto banálním, si koleduje o pořádné zesměšnění. Cesta pro krajní levici, jak se zapojit do debaty dospělých lidí, vede přes kamion knih a paperů, které nestačí jen nasázet do seznamu literatury a doufat, že je nikdo z předem souhlasících čtenářů nebude číst. Žádná zkratka k dispozici není.
V každém případě čtenářům všech ideologií poskytuje kniha Kdo vaří ekonomům? mizernou službu. Nevede k lepšímu porozumění ničemu. Její ústřední pointa je masivní non sequitur doplněné sbírkou nejotřepanějších levicových memů a bezobsažného blábolení. Jejím jediným efektem může být vykopání dalších zbytečných příkopů mezi ekonomy a ekonomkami a už tak špatně informovanou veřejností. Není nic špatného na psaní o složitých tématech odlehčeně a zároveň poučeně. Katrine Marçal se ale pokusila jen o to první. Sama by nejspíše byla v pokušení říci – vzhledem k dikci, jakou je kniha napsána – že důvodem k odmítnutí jejího intelektuálního příspěvku je, že má vaginu. Já se ale domnívám, že na vině je úplně jiný její orgán.
Recenze vznikla v rámci projektu Libertariánská memes for sociopatické teens.
Zvláštní poděkování Marku Hudíkovi za „Ekonomii Bobra a kozla“, „člověka slaměného“ i obsahově velmi podnětné články na příbuzná témata (především zde a zde). Dále též děkuji Radku Cieslarovi za jeho mad photoshop skillz.