V kánonu rétorických figur levicových autorů a publicistů najdeme evergreen, kterému je pro ně i přes jeho otřepanost zřejmě těžké odolat. Jedná se o známý výrok Margaret Thatcher o tom, že neexistuje nic takového, jako společnost. Zde jen několik příkladů, které mi z poslední doby utkvěly 1 2 3 4; zejména text pana Tremečinského na mě působí dojmem, že do něj bývalou britskou premiérku šrouboval poněkud přes bolest. Motivace je zřejmá – citace má oponenty z řad pravice demaskovat coby asociály, neřku-li sociopaty, považující lidstvo za shluk zcela nezávislých atomů, kteří se starají a mají se starat každý o sebe a především pak o svoji peněženku. Esence „neoliberalismu“ v celé své kráse. Frekvence, s jakou se autoři k tomuto narativu uchylují hraničí po mém soudu až s obsesí, která je poněkud smutně jednostranná, protože s výjimkou starší generace pravice o Železnou lady zdaleka takový zájem nejeví a s tvrzením „společnost neexistuje“ by se zřejmě ztotožnil málokdo. Celá věc je ale zajímavá z více důvodů a snad stojí zato o ní ztratit pár slov a rozptýlit některá zmatení.
V první řadě se můžeme ptát, zda je vůbec namístě přikládat podobným bonmotům a z kontextu vytrženým výrokům takovou váhu a vyvozovat z nich závěry tak dalekosáhlé, že se ještě desítky let po jejich vyřčení hodí k charakterizaci myšlení soudobých názorových oponentů. Levicoví autoři očividně soudí, že ano, budiž jim to jejich odměnou i trestem; přistupme pro tuto chvíli na jejich hru.
Začneme ilustračním příkladem z opačné části názorového spektra:
„Vlastnictví je krádež.“ Pierre-Joseph Proudhon.
Jedná se očividně o rozpor - pokud neexistuje vlastnictví, nemůže existovat ani krádež ve smyslu, v jakém se toto slovo běžně užívá. Na tomto místě můžeme buďto a) celou věc uzavřít s tím, že Proudhon byl idiot neschopný dát dohromady konzistentní holou větu nebo b) uvážit možnost, že si Proudhon tohoto rozporu byl vědom a takto provokativním výrokem chtěl snad jen poukázat na cosi jiného a kdoví? Třeba zajímavějšího. Mělo by být zřejmé, která možnost je v souladu se základními intelektuálními ctnostmi a která zoufale jalová. A nejinak je tomu u Margaret Thatcher, jak ještě uvidíme.
Jiným příkladem budiž začátek knihy Příběh umění Ernsta Gombricha:
„Umění ve skutečnosti neexistuje. Existují pouze umělci.”5
Jak bychom smýšleli o hypotetickém diskurzu, ve kterém by patřilo k dobrému tónu další desítky let Gombricha takto s gustem citovat a vinit jej z popírání existence umění a z toho plynoucího kulturního barbarství? Vzhledem k tomu, že kniha má „umění“ přímo ve svém názvu a Gombrich ho i uvnitř používá naprosto běžně, soudím, že nevlídně.
Na tomto místě si levicový čtenář může pomyslet, že zatímco Proudhon a Gombrich byli úctyhodní intelektuálové, Thatcher byla na svět poslána samotným ďáblem a proto u ní není vstřícná interpretace ani v nejmenším namístě, naopak je rozumné od ní pro jiné její činy a výroky očekávat to nejhorší. Pojďme se proto podívat, jak pravděpodobná je prvoplánová interpretace, že Thatcher považovala lidi za odtržené entity apod. Napoví nám její tehdejší myšlenkové prostředí. Za arcineoliberála a nejradikálnějšího z radikálních zastánců volného trhu bez přívlastků bývá označován Ludwig von Mises. Metodologický individualista par excellence a tak dále. Co o celé věci soudil on?
„Člověk byl již členem společnosti, když se objevil jako bytost s vůlí a myšlením, protože myslící člověk je nepředstavitelný jako osamělý jednotlivec. ‘Pouze mezi lidmi se člověk stává člověkem’ (Fichte). Rozvoj lidského rozumu a rozumu společnosti je jeden a týž proces.”6
Makes you think, huh?
Poměrně velký vliv měl na myšlení tehdejší britské premiérky Friedrich von Hayek, Misesův prominentní žák. Ten, obdobně jako Gombrich, vtělil slovo „společnost“ do názvu své nejslavnější eseje7 a i jinde toto slovo používal v běžném významu a neustále. Jeho esej „Individualismus pravý a nepravý“ dokonce diskutuje nebezpečí rousseauovského individualismu, kdy při odstranění přirozených vazeb hrozí podle Hayeka rozpad společnosti na prach a její nahrazení totalitním státem jako jediným zbývajícím tmelem vykořeněných individuí.8
Právě tak i Milton Friedman, další z vlivných, zlých neoliberálů, vyobrazovaný v levicových textech div ne s rohy a vidlemi, nechodí pro slovo „společnost” nijak daleko. Citát z knihy, kterou napsal společně se svou ženou Rose, snad pomůže rozptýlit omyl, který obvykle s dezinterpretací Margaret Thatcher tvoří nerozlučnou dvojici:
„Tyto příklady ukazují nejen na ohromný prostor pro volnou směnu, ale také na to, jak široký význam musí být přisouzen pojmu “zájem”. Úzké omezení na vlastní otázky trhu vedlo k úzkému vymezení zájmu jednotlivce jako sobectví, jako krátkozrakého zájmu zaměřeného pouze na okamžitou materiální výhodu. Ekonomové byli káráni, že údajně své dalekosáhlé závěry odvozují od zcela nerealistického ideálu ekonomického člověka, který je pouze počítacím strojem, reagujícím jen na finanční stimuly. To je velký omyl. Vlastní zájem není krátkozraké sobectví. Je to všechno, co člověka zajímá, čeho si cení, jaké sleduje cíle. Vědci toužící posunout hranice své vědy, misionáři toužící obrátit pohany na pravou víru, filantrop toužící přinést úlevu strádajícím - všichni sledují své vlastní zájmy, tak jak je oni chápou, jak je soudí podle svých hledisek.”9
Oslav lidské sounáležitosti, úlevy strádajícím a vzájemné lidské pomoci je tato kniha mimochodem plná.
Vidíme, že ona prvoplánová interpretace o izolovaných atomech není pravděpodobná vůbec a maximálně by mohla být velmi podivnou deviací, rozhodně ne něčím, čím lze klasicko-liberální myšlenkové prostředí dané doby charakterizovat. Pokud by tomu bylo naopak, to jest, pokud by daný výrok skutečně odrážel dobové (a nedejbože dnešní) asociální myšlení, pro autory, kteří se jím ohánějí by nebyl problém najít mnoho originálnějších a aktuálnějších příkladů. Zřejmě to problém je a proto musím jejich potřebu přidržovat se pětatřicet let starého slaměného panáka považovat za příznak skutečně mimořádné argumentační nouze.
Dobrá, co tedy Margaret Thatcher svým výrokem mínila ve skutečnosti? Klademe-li si podobnou otázku, bývá dobrou praxí si její citát přečíst v kontextu, ve kterém byl vyřčen. Bohužel mám podezření, že se zdaleka nejedná o samozřejmost10. Pohodlný čtenář ve mne samozřejmě může vložit důvěru a přeskočit k mé vlastní parafrázi:
V první řadě se má každý postarat o sebe a svou rodinu. Potřebným je třeba pomáhat, je dobře, že máme záchrannou síť pro ty, kdo si nemohou pomoci sami. Podpora ze strany státu ale zašla příliš daleko a je zhusta využívána i těmi, kdo si sami pomoci mohou. A děje se tak i kvůli tomu, že pod dojmem abstraktního pojmu společnost se ztrácí ze zřetele fakt, že jsou to zase jen plody práce lidí jako jsme my, které projídáme.
Thatcherová se evidentně snaží rozbít onu kognitivní disonanci, kdy nepracovat, i když bychom mohli a chodit si zároveň pro peníze k sousedovi by se většina z nás styděla, zatímco u státu pro jeho status sdílené abstrakce tato zábrana odpadá, přestože stát nemá jiné prostředky, než prostředky lidí, jako je náš soused. Není žádná abstraktní společnost, ze které krev neteče, jsou jen lidé jako vy.11
Přiznám se, že než toto téma upoutalo moji pozornost, sám jsem kontext slavného výroku neznal a byl jsem překvapený, jak humanisticky a uměřeně ve skutečnosti celá stať vyznívá. Rád věřím, že levicoví autoři by měli mnohem jednodušší život, pokud by mohli své oponenty vykreslit jako asociání monstra. I tento text může být chápán jako snaha jim v jejich tápání podat pomocnou ruku. Svoji intelektuální lenost ale musí nejdříve překonat sami.
Autorem karikatury je Jeff Bell.12
Raworth, Kate. 2020. Ekonomie koblihy. s. 64. Praha: IDEA.
Chang, Ha-Joon . 2013. 23 věcí, které vám neřeknou o kapitalismu. s. 72 , Praha: Argo, Dokořán.
Tremčinský, Martin. Válka je věcí peněz. Proč jsou v konfliktech bankéři důležitější než vojevůdci? (odkaz).
Gombrich, Ernst. 1997. Příběh umění. s. 15. Praha: Argo, Mladá Fronta.
Mises, Ludwig von. 2019. Socialismus. s. 294. Praha: Liberální institut, Grada.
Hayek, Friedrich August von. Individualismus a ekonomický řád. s. 18. Praha: Wolters Kluwer.
Friedman, Rose a Friedman, Milton. 2020. Svoboda volby. s. 44. Praha: Liberální institut, Grada.
Thatcher, Margaret: Interview for Woman’s own. Douglas Keay. Margaret Thatcher Foundation (odkaz).
O tom, zda bylo v tehdejší Velké Británii zneužívání dávek skutečným problémem je nepochybně možné vést polemiku. Zda měla Thatcher ve všem pravdu a zda byla dobrou premiérkou leží mimo obzor tohoto skromného příspěvku.
https://www.deviantart.com/jeffbellart