Nejdřív závěry, PAQ research

Jak PAQ podkopává své vlastní cíle a cíle nás všech

„Vláda, která podá vědcům pomocnou ruku a nabízí požadované, může počítat s jejich vděčností a spoluprací.“ – Zygmunt Bauman¹

„Na úrovni materiálních zájmů si ti, kdo financují sociální výzkum (například vládní úřady), často přejí výsledky, u nichž je co nejmenší ‚tolerance chyb’, a které lze tedy prezentovat jako nevyvratitelné vědecké argumenty pro ten či onen směr jednání. […] Tak jako v řadě jiných oblastí lidského snažení, i v sociologii poroučí ten, kdo platí.“ – Peter Berger²

Český Twitter je úžasné místo; nemá nejmenší smysl to popírat. Každou chvíli zde některý člen jedné ideové skupiny plácne nějaký triviálně rozpoznatelný nesmysl, načež mu přispěchá na pomoc oddané družstvo, včetně veřejně známých osobností, a dokonale se znemožní. Jejich fanoušci ale nemusí klesat na duchu, jelikož do týdne se to samé zaručeně přihodí skupině z opačné části spektra.

Jednu z takových fluidních skupin tvoří lidé přesvědčení o tom, že by se nám mnohem lépe žilo, pokud by se politici řídili vědeckými poznatky a že především to je třeba ve veřejném prostoru prosazovat – myšlenka jistě ne neopodstatněná. Níže ale uvidíme, že od bohulibého záměru k jeho realizaci vede cesta trnitější, než by čekal i ten největší pesimista.

Jako předvoj takové data-based policy se v českém povědomí nejvýrazněji etabloval PAQ Research, který, jak je dobře známo, přišel nedávno zase jednou na přetřes, tentokrát ohledně studie o daňovém mixu. Laskavý čtenář se zde nemusí obávat, že bych ji snad četl od začátku do konce (na rozdíl ovšem od některých jiných) a nyní ji zde rozebíral a hanil, jak je na tomto blogu časté³. Dnes zůstaneme převážně pěkně v bezpečí Twitteru a bude nás zde zajímat to, jak taková debata o na datech založených politických opatřeních ve veřejném prostoru probíhá a jaký má práce PAQ Research na veřejnou debatu dopad.

Úvodem je třeba si vyjasnit několik základních věcí, které ale budou záhy překvapivě problematické. PAQ Research není, vzdor názvu, výzkumnou organizací, a to ani formálně, ani fakticky. Formálně se jedná o zapsaný ústav, fakticky o ideologický think-tank, či, chcete-li, lobbistickou organizaci,⁴ a to zcela otevřeně a přiznaně. Kromě toho, že je to zřejmé z výstupů a jazyka jejich studií, pak také například:

„Navrhujeme a pomáháme prosazovat klíčové reformy vzdělávacího, daňového a sociálního systému. Právě v nich vidíme pákové body, na nichž nejvíc závisí kvalita života a soudržnost společnosti v Česku.”

Toto prosím zatím není kritika; think-tanky a prosazování té či oné politiky jsou normální součásti života v demokratické společnosti. Analytická práce takových think-tanků spočívá zejména v hledání co nejsilnějších argumentů pro ideály a politické cíle, které daná ideová skupina považuje za důležité. To může probíhat více nebo méně kvalitně a poctivě. Mělo by ale být zřejmé, že tato kvalita ani poctivost nejsou tím, podle čeho nějakou organizaci označíme za výzkumnou nebo nevýzkumnou. Normativní doporučení se nestávají pozitivními vědeckými fakty⁵ díky kvalitě podpůrných argumentů. Například „stát má všem lidem zajistit přístup ke vzdělání“ je výrok, který může našemu uchu lahodit, nejedná se ale o vědecky odvoditelný fakt. Naopak jde o tvrzení závislé v posledku na naší filosofii, hodnotách a přesvědčeních, vědeckým metodám nedostupných. A to přesto, že nás o něm mohou pomoci přesvědčit i pozitivní fakta, jestliže například platí, že „vzdělanější společnost je bohatší” atp.

Takové think-tanky zároveň zpravidla nemají řádné recenzní řízení a peer review a jejich výstupy by proto měly být přijímány s tomu odpovídajícím odstupem. Za „vědu“ zkrátka jejich analýzy z dobrých důvodů běžně považovány nejsou. To vše samozřejmě platí nejen pro PAQ Research, ale i pro ty z think-tanků, jejichž ideologii sdílím podstatně větší měrou – jako Institut liberálních studií či americký Cato.

Dotyčná studie PAQ o zdanění různých typů práce se ovšem této charakteristice nijak nevymyká a PAQ v ní normativními a politickými doporučeními hýří zcela běžně a nezastřeně. Recenzním řízením zřejmě rovněž neprošla. Prohlášení o střetu zájmů, které i v pouhých názorových článcích doporučuje velký přiznivce PAQ Jakub Steiner,⁶ jsem v ní rovněž nenašel. Potud je tedy vše normální.

První problém, na který narazíme, je, že významná část fanoušků „datového přístupu” není zřejmě ani takto jednoduché úvahy, jakou jsme načrtli výše, schopna, a není tedy zřejmě štonc odlišit vědu od ideologické propagace: Studie PAQ byla samozřejmě záhy podrobena nevybíravé (a ovšemže mnohdy pitomé) kritice, zejména z opačné strany ideologického spektra, jak je u takto třaskavých témat zvykem. Načež ovšem mnozí zastánci PAQ zaujali velmi svéráznou linii obrany:

Nesouhlas s politickými doporučeními PAQ je útokem na vědu, výzkumníky a vzdělance (sic).

Vesměs se bohužel nejedná o neznámá jména, nýbrž velmi sledované profily a pirátské či jinak veřejné osobnosti. A to jsem ani nijak usilovně nehledal. Od lidí jako Jiří Hlavenka, Jan Moláček nebo Irena Buršová pochopitelně mnoho nečekáme. Někteří, jako Aleš Michal, se ale označují za „vědce“ a „výzkumníky“, aniž by zřejmě ve skutečnosti tušili, co vůbec slovo věda znamená.⁷ Problém s rozlišením vědy a ideologie má zřejmě i sám Daniel Prokop, který ve Slepých skvrnách zcela nesmyslně hovoří o „liberální“ a „pravicové ekonomii“.⁸

Nejde bohužel o ojedinělý výstřelek; s PAQ Research je tímto bizarním způsobem ve veřejném prostoru zacházeno dlouhodobě. Nedávno mě dokonce cvrnknul do nosu oficiální dokument Ministerstva spravedlnosti, kde je rovněž PAQ scestně titulován jako výzkumná organizace. A to se dostáváme k druhému důležitému bodu: Tuto legendu vytvořil a přiživuje sám PAQ.

Na hlavní stránce i jinde se za výzkumnou organizaci sám označuje; „Research“ přímo v názvu je pak krajně zavádějící sám o sobě. Rovněž má na svém webu těžko uvěřitelné prohlášení (parafrázuji): Jsme státem a velkým byznysem placení aktivisté, a tedy nezávislí výzkumníci.

Fanouškům juxtapozice zde doporučuji se začíst do výroční zprávy PAQ (s. 27):

Dále osobně shledávám mírně řečeno problematickým, pokud lobbistická organizace placená zejména státem a velkým byznysem doporučuje opatření uvolňující pracovní sílu pro přesně tyto aktéry pracovního trhu – viz i správný postřeh někoho, jako je Noam Chomsky, jak si kdysi souhlasně všiml Michal Kašpárek. Dále spatřuji potíž v tom, že jsou vůbec vybrané lobbistické organizace placeny z veřejných rozpočtů⁹. Tím spíše, když ještě PAQ sám nepravdivě tvrdí, že takové prostředky nepřijímá: „Nebereme peníze od společností spojených s návykovými látkami a dalších zájmových skupin, kterých se přímo dotýkají naše studie.“ Vskutku, státu se přímo dotýkala každá jedna studie PAQ, kterou jsem měl tu možnost vidět. Můžeme pouze spekulovat, že navzdory celému jednomu ekonomickému oboru ověnčenému mnoha Nobelovými cenami, jako i základní sociologické literatuře¹⁰, představuje stát v myslích lidí v PAQ Research dobrotivou entitu, zcela oproštěnou od světských svodů a zájmů. I pokud se osazenstvu PAQ sociovědního vzdělání nedostává, jak naznačuje více než několik indicií, nevadí – že nejsou stát a jeho struktury zájmovou skupinou si může myslet pouze někdo, kdo nikdy neotevřel noviny.

Jediná poctivá pozice, kterou by PAQ mohl zaujmout, by bylo podobné fámy vyvracet, dělá ale pravý oPAQ.¹¹ Ostatně neuniklo mé pozornosti, že ani fanoušci Michala Půra zřejmě nejsou tak hloupí, aby normativně laděné výstupy Datarunu veřejně hájili coby vědu a fakta. Ani se zřejmě Datarun lživě neoznačuje za výzkumnou organizaci, abych pro změnu použil příklad think-tanku, který mému srdci není blízký (čtenáři nechť mě prosím opraví, jestliže mi něco v tomto směru podstatného uniklo; systematicky Datarun nesleduji).¹²

V každém případě, vzhledem k opakovanému výskytu nepravdivých, zavádějících nebo matoucích vyjádření ohledně skutečné povahy činnosti PAQ Research docházím k závěru, že tuto organizaci nelze považovat za elementárně důvěryhodnou. Abych ozřejmil, proč je to problém: Konkrétně ve vztahu k aktuální studii je například otázkou, proč by měl kdokoli věřit, že si výsledky dotazníků Vilím, Prokop, Pertold, Šoltés a Hromádková nenapsali v hospodě U Klokoně.

Co bůh? Žok? Měch?

Představa, v Česku velmi oblíbená, že v samotných datech je jaksi ukryta pravda o životě, vesmíru a vůbec pro mě reprezentuje to nejpřiléhavější užití pojmu cargo kult, s jakým jsem se kdy setkal. Když jsem před lety četl dílo Slavoje Žižeka, nesouhlasnou vlnovkou jsem si podtrhl následující citaci a jako vědecky založený člověk ji tehdy nebral vážně:

„Pouze věda má moc umlčet kritiky. Je dnes jedinou institucí, která si může nárokovat autoritu. Má, jako kdysi církev, moc ničit nebo odsouvat na okraj nezávislé myslitele […] Ten, kdo si váží svobody myšlení to může považovat za nešťastné, ale jde nepochybně o hlavní zdroj přitažlivosti vědy. Věda je pro nás útočištěm před nejistotami, slibuje – a v určité míře i poskytuje – zázrak spočívající v osvobození od myšlení, zatímco kostely se staly útočištěm pro pochyby.“¹³

Až později, když jsem se naučil Myslet sociologicky, mi došlo, že právě v tomto smyslu měl zde Žižekem citovaný John Gray úplnou pravdu. Jakkoli jsem myslím schopen pochybností i bez kostela, musím souhlasit, že lidí osvobozených od myšlení pomohla studie PAQ vynést na světlo požehnaně. Vskutku, naši data-based apologeti jsou přesně takoví přeborníci v nábožném uctívání domněle vědeckých měchů a žoků, jejichž skutečná povaha jim nejspíše zůstane navždy utajena.

Pro ty příslušníky levice, kteří nikdy nečetli žádnou sociologii či nedej bože ekonomii, tu za mých mladých let býval jako-vždy-přesný Michal Kašpárek, který právě tyto věci zas, znovu, ještě jednou a dokola trpělivě vysvětloval. Zdá se, že jeho rozhodnutí pověsit komentátorské řemeslo na hřebík mělo pro tuto část spektra velmi neblahé důsledky a dnešní levicová „inteligence“ rozdíl mezi tou správnou ideologii a vědou zcela flagrantně nechápe nebo chápat nechce.

Nejlepší české mozky tráví svůj drahocenný čas hledáním léku na epistemickou krizi, zatímco PAQ a jeho pirátští fanoušci dělají do jejich lodi díry jako do ementálu: Co svým počínáním způsobují důvěře společnosti ve skutečnou vědu a jakému post-fact peklu se společnost vystavuje takto groteskním posunem pojmů jako “výzkumná organizace“, musí být zřejmé každému, kdo dočetl až sem. Odpovídat na kritiku politických návrhů tím, že tyto politické návrhy jsou „věda“ a „data“, je naprostou antitezí racionální veřejné debaty a jejím přímým znemožněním.

PAQ lze těžko rozumně očekávat, že se „kvalita života a soudržnost společnosti v Česku“ kdy zlepší. Lze v to leda zcela iracionálně věřit.

---

Literatura

BAUMAN, Zygmunt. 2003. Modernita a holocaust. SLON.

BERGER, Peter. 2017. Pozvání do sociologie. Barrister & Principal.

PROKOP, Daniel. 2020. Slepé skvrny. Host (2. vydání).

ŽIŽEK, Slavoj. 2013. Násilí. Rybka Publishers.

1. Bauman (2003) s. 163.

2. Berger (2017) s. 177.

3. Konkrétně na podobu daňového mixu ani na metodiku věcné části této konkrétní studie nemám žádný silný názor. Sám si datové analýzy užívám dostatek v zaměstnání, tudíž tento úkol s radostí přenechám jiným a budu pro potřeby tohoto textu předpokládat, že je v tomto případě řemeslná stránka věci na jedničku s hvězdičkou.

4. Slovo „lobbistickou“ zde není myšleno nijak pejorativně, naopak lobbing chápu v jeho zdravějších podobách jako normální a přirozenou součást demokratického procesu, viz například wikipedie.

5. Ve stručnosti můžeme říct, že pozitivní výrok = „co je“, oproti tomu normativní výrok = „co by být mělo“. To, co běžně chápeme pod pojmem věda poskytuje toliko tvrzení pozitivní, zatímco normativní tvrzení patří právě do hájemství ideologie, etiky či politické filosofie.

6. zdroj: https://x.com/jakub_steiner/status/1676855003435134982

7. Problém, že někdo může slova jako „research“ nebo „výzkum“ používat různě a přesto konzistentně je zde bezpředmětný, protože jiné ideologické think-tanky za výzkumné organizace tito lidé neoznačují.

Například podle Jakuba Steinera dokonce zřejmě ideologická sdružení ani nemají co do činění s vědou. Osobně bych na think-tanky nebyl tak přísný: Inlist co dočinění s vědou má – propaguje ji, využívají ve svých článcích a analýzách a jeho členové vědu studují a diskutují. Ovšem, Inlist nepřestává tím pádem být „ideologickým sdružením“ a nestává se výzkumnou organizací – a tedy jí není ani PAQ.

8. Prokop (2020) s. 163 resp. s. 185. Žádná liberální ani pravicová ekonomie samozřejmě neexistuje, jak by Prokopovi vysvětlil i jeho kolega Filip Pertold: zde a zde.

9. Pro můj argument pochopitelně není podstatné, jestliže PAQ nečerpá veřejné peníze přímo adresně na lobbistické aktivity – a pro jistotu zdůrazňuji, že to zde netvrdím.

Dále ani z PAQ nedělá „výzkumnou organizaci“, jestliže jsou některé jeho analýzy čistě pozitivně-datové. Pochybovačům doporučuji následující myšlenkoví experiment: Jak by fanoušci PAQ reagovali na situaci, kdyby se například Institut liberálních studií nazval a všude prezentoval jako výzkumná organizace, jelikož prezentuje i čistě datové výstupy jako Skóre poslanců nebo Den daňové svobody? Nebo kdyby tak činil Cato institut, kde je k vidění více a mnohem lepších datových analýz, než jaké produkuje PAQ (např)? Nápovědu poskytuje komentář Jakuba Steinera pouze o kousek výše, v kteréžto situaci se ani Inlist za výzkumný pokud vím nikde neoznačil. Steinerovi stačilo, že si o něm někdo dovolil svobodně prezentovat svůj názor.

10. např. Berger (2017) s. 116.

11. Sám Daniel Prokop je zřejmě s vykládáním karet dlouhodobě na štíru. Za jeho neochotu tak učinit v knize Slepé skvrny jej kdysi káral i již zmíněný Michal Kašpárek.

12. Pro jistotu přidávám pro svůj výklad zcela irelevantní disclaimer, že mám Michala Půra na Twitteru jako jednoho z velmi mála lidí skrytého, jelikož nejen, že nejsem jeho fanouškem, ale nedokážu jeho pověstný poor judgment ani dlouhodobě snášet.

13. Žižek (2013) s. 78.